Junák Brno

Významné osobnosti brněnského skautingu

Karel Hora	Velen Fanderlík
Milota Fanderlík	Igor Slatkovský
Anna Machová	Ludmila Štrofová
Dobromila Iva Vaňková	Jiřina Vilímová
Václav Gottwald	Jiří Ott
František Hanzelka	František Jelínek

Texty přvzaty z almanachu "10 let obnoveného Junáka v Brně"

---

Prof. MUDr. Karel Hora

Karel Hora se narodil 7.6.1901 v Brně. V letech 1912 – 1920 navštěvoval 1. české státní gymnázium na Schmerlingově ulici (dnešní Třída kpt. Jaroše), kde v roce 1920 maturoval. Po absolvování lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně promoval 15.12.1928. Již po dobu studií byl demonstrátorem v Anatomickém ústavu lékařské fakulty Masarykovy univerzity (AÚLFMU), od 1.11.1923 již zástupcem asistenta a do konce studií asistentem. V AÚLFMU zůstal i po promoci a od 18.1.1932 získal docenturu. Mimořádným profesorem byl jmenován 14.8.1938 a 15.2.1939 se stal přednostou AÚLFMU a byl jím až do uzavření vysokých škol okupanty. Od roku 1939 byl ředitelem Ošetřovatelské školy v Brně.

V letech 1940 – 1941 se zúčastnil odbojové práce jako vedoucí buňky. Odbojová činnost byla velmi rozsáhlá (buňka měla dvě radiostanice pro spojení s Londýnem a Moskvou). 4.10.1941 byl Hora zatčen Gestapem, dne 13.1.1942 odsouzen stanným soudem v Brně k trestu smrti a odeslán do Mauthausenu, kde byl 7.5.1942 zastřelen.

Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 11.4.1946 byl MUDr. Karel Hora jmenován řádným profesorem in memoriam v oboru normální anatomie s účinností od 1.5.1942.

Karel Hora prošel skautskou výchovou ve „skautském odboru“ na I. českém státním gymnáziu ve školním roce 1918/1919. V roce 1919 byl již vůdcem 2. oddílu Baden-Powellových skautů v Brně, později ve Svazu junáků-skautů RČS. Od 8.5.1920 převzal vedení 8. oddílu Brno. Od listopadu 1923 byl jmenován zástupcem župního zpravodaje župy Brno, kterou zastával až do listopadu 1930. V červenci 1923 absolvoval první lesní školu v Jemčině, v roce 1924 již vedl spolu s místonáčelníkem J. Nebeským prvou Moravskou lesní školu u Medlova. Byl zakladatelem družiny Mawadani 1.1.1926 a téhož roku již vedl ÚLŠ v Lukově. Již 15.3.1925 byl zástupcem zpravodaje LŠ u náčelnictva, od března 1931, po odchodu F.A. Elstnera, se stal zpravodajem LŠ u náčelnictva. Práce MUDr. Karla Hory v odboji byla oceněna Náčelnictvem Junáka udělením „Junáckého kříže – za vlast 1939 – 1945“, zlatý stupeň, in memoriam, dne 28.10.1946.

Karel Hora dovedl pracovat velmi intenzivně ve dne i v noci, zdařile organizoval, konferoval, jednal s klidem, cílevědomě šel za svou věcí, uměl přesvědčivě přednášet, publikovat a předávat svoje zkušenosti. Jeho kariéra lékaře, jak odborná tak vědecká, byla vyčerpávající a rychlá, jako kdyby měl za svůj krátký život naplnit poslání a povinnosti, co mnohý nedokáže ani za dvojnásobnou délku života. Neváhal dát svoje síly a zkušenosti do služeb vlasti, za což položil svůj život. Odešel předčasně v nedožitých 41 letech a zazářil jak jasná hvězda, jak ve svém lékařském povolání, tak i v práci pro skautské hnutí.
^ Nahoru

Ing. František Hanzelka – Sup Bělohlav

František Hanzelka se narodil 10.12.1899 v Nové Horce, okres Nový Jičín. Rodina se přestěhovala do Brna, kde František Hanzelka studoval na I. českém státním gymnáziu (dnešní tř. Kpt. Jaroše). Studia nedokončil z důvodu povolání do činné vojenské služby (1917 – 1919). Po návratu studia na gymnáziu dokončil a ve studiích pokračoval na Vysoké škole technické – oboru chemické inženýrství. II. státní zkoušku vykonal v roce 1926. Zaměstnán byl u zemského výzkumného ústavu v Brně, odkud jako ředitel pobočky odešel roku 1960 do důchodu.

Dne 1.1.1915 vstoupil do skautské družiny „Kukaček“. V roce 1919 byl zástupcem kapitána Majdy u BP skautů a od 1919 byl zástupcem místního komisionera. Vedl také první prázdninový tábor čtyř brněnských oddílů 1919 u Mohelna. Byl rovněž členem Sokola, kde po tři roky vedl dvě družstva a současně byl zástupcem vedoucího skautského oddílu u Sokola. Po pětileté dovolené na studia převzal v dubnu 1926 13. oddíl svazových skautů v Brně a absolvoval Ústřední lesní školu u Lukova na Holešovsku.

Od dubna 1928 byl okresním zpravodajem župy Brno-město a roku 1939 byl potvrzen ve funkci oblastního velitele. Stejnou funkci vykonával od roku 1945 do února 1948.

Od roku 1957 se věnoval práci v PO a vedl několik táborů ROH. V roce 1958 připravoval městskou spartakiádu. Od roku 1968 byl znovu ve funkci oblastního velitele 20. oblasti a posléze místonáčelníkem pro Moravu.Přednášel na mnohých lesních školách, posledně v roce 1969.

V roce 1947 obdržel vyznamenání „Junácký kříž – za vlast 1939 – 1945“ – bronzový stupeň.

Ze svého okresu a později ze své župy vybudoval stabilní, řádné jednotky, kde skautské bratrství nebylo jen na papíře a výsledky celoroční práce se jasně projevovaly. V okrese a později v župě byla podporována a vyžadována cílevědomá práce s mládeží v družinách, oddílech, sborech i okresech. Sup Bělohlav vychoval řadu dobrých vůdců i svých zástupců, takže jeho duch a vedení trvaly dále i po jeho odchodu do vyšších funkcí. Okres Brno I. nebo župa Brno – město byly za jeho vedení vzorem skautské a radostné práce. Po pražském okrese a župě, byl brněnský okres a župa Brno – město nejpočetnější. Zemřel 20.3.1977.
^ Nahoru

Doc. JUDr. Velen Fanderlík

Narodil se 11.2.1907 v Praze. Po přesídlení rodiny do Brna vystudoval v letech 1918 – 1925 reálné gymnázium v Brně a po maturitě navštěvoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Doktorát obdržel roku 1929. Po skončení vojenské služby nastoupil do zaměstnání u brněnského advokáta Dr. Fleischera, potom si založil svoji vlastní advokátní kancelář. Zde působil do zimy 1939, kdy po varování opustil Protektorát a odešel do exilu. Pracoval v zahraniční armádě nejprve ve Francii, potom v Anglii. Za norimberského procesu byl pobočníkem gen. Ečera. Do republiky se vrátil na jaře 1947. Dlouho zde nevydržel a koncem roku 1947 odešel do exilu podruhé a naposled. Usídlil se v Kanadě v Trailu, kde pracoval jako grafik a malíř.

Skautovat začal 1.9.1919 ve 2. oddíle v Brně. Od 1.10.1926 byl zástupcem vůdce 3. oddílu, potom jednatelem v Místním sdružení I. okresu Brno. ÚLŠ u Mnnichova Hradiště Velen absolvoval spolu se svým bratrem Milotou v roce 1925. Dále v roce 1936 Velen absolvoval anglický Gilwell. Byl zakládajícím členem družiny Mawadani, má lví podíl na práci této družiny, tj. sestavení organizačního řádu LŠ, metodiky vedení oddílů, ale i lesních škol, sestavení Buchlovského dekretu atd. V roce 1928 vedl Velen Ústřední lesní školu u Lukova, v témž roce byl jmenován zástupcem zpravodaje LŠ u náčelnictva.

V letech 1937 až 1939 byl Velen jmenován docentem „táboření a skautské výchovy“ na katedře tělesné výchovy MU v Brně. Na posledním junáckém sněmu před válkou byl Velen zvolen členem náčelnictva, na dalším sněmu po válce v roce 1946 starostou Junáka. V roce 1947 byl zvolen členem International Conference v Paříži a tuto funkci zastával až do roku 1953, tedy i v době, kdy byl Junák v Československu rozpuštěn. Velen byl literárně činný, mnoho publikoval ve skauských časopisech, napsal Listy Jurovi, Vůdce (spolu s B. Řehákem), Hry (spolus jinými auory), Skautskou praxi a jiné.

Velen cestoval po celém světě, navazoval známosti se skautskými pracovníky, zakládal československé exilové oddíly a stal se jejich starostou, kteroužto funkci zastával až do své smrti. Zemřel v západokanadském Trailu 2.2.1985.

Za zásluhy v norimberském procesu i jiné v československé zahraniční armádě byl major JUDr. Velen Fanderlík rozkazem ministra obrany České republiky 30.1.1995 povýšen na plukovníka České armády in memoriam.

Velen vykonal zvlášť záslužnou práci v družině Mawadani a v lesních školách. On koncipoval táborové řády lesních škol. Byl byl hybnou silou, která podněcovala a rozvíjela činnost kterékoliv skautské složky, kde právě zasáhl. Pomáhal kde mohl. Jeho dílem je také vznik dívčí Moravsé lesní školy a neúnavná podpora její činnosti. Jakmile se činnost rozběhla a složka byla schopna vlastního rozvoje, ihned přešel jinam, kde bylo třeba. Jeho činnost ve skautském hnutí přesáhla rámec republiky, protože Velen propagoval československý skauting po celém světě, všude navazoval známosti s jednotlivci i oddíly a intenzivně se věnoval skautské práci po celý život. Ještě 18 dní před svou smrtí sepsal na žádost náčelníka Plajnera „Stručnou historii našeho exilového skauting za války 1939 – 1945“. Přestože vyšší funkce (zástupce župního zpravodaje v Brně, zpravodaje LŠ u náčelnictva v Praze a posléze starosta Junáka) vykonával jen krátkodobě – po dobu několika let – vyryl hlubokou brázdu v československém skautském hnutí, spoluvytvářel vysoké hodnoty ve skautské výchově a její československé pojetí propagoval po celém světě.
^ Nahoru

Prof. Ing. Dr.Milota Fanderlík

Narodil se v Praze 12.7.1905. Po přesídlení rodiny do Brna vystudoval české reálné gymnázium, potom Vysokou školu technickou v Brně, obor chemie, kde složil v roce 1929 druhou státní zkoušku. Zůstal na škole i potom v ústavu fyzikální chemie jako asistent. Po vykonání vojenské služby v roce 1931 se ale rozhodl pro praktické zaměstnání jako fotochemik u Akciové lučební továrny v Táboře. Zde setrval o roku 1934, pak krátce působil u firmy Baťa ve Zlíně a 1.5.1935 přestoupil do Sklářského ústavu v Hradci Králové jako vedoucí chemických laboratoří. Zde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1970. Posledních 20 let zaměstnání byl ředitelem Skmlářského ústavu a vedoucím výzkumu skla v celé republice. 1.1.1950 byl Milota jmenován profesorem sklářství a přednášel na vysokých školách v Praze, Brně i Bratislavě.

1.10.1919 vstoupil Milota do 2. oddílu B-P skautů v Brně. V roce 1923 byl již zástupcem vedoucího a 1.10.1926 převzal vedení 3. oddílu spolu s bratrem VElenem a Vladimírem Krondlem.

Milota v roce 1925absolvoval Ústřední lesní školu u Mnichova Hradiště a v roce 1947 anglický Gilwell, kde dosáhl stupně „Wood Badge“ a později i „Deputy Camp Chief“. Jako instruktor působil v lesních školách, nejdříve v MLŠ a potom v oblasti východočeské (OLŠ). Lesní školy v této oblasti oživil i po roce 1989, zastával funkci zpravodaje L:Š – kurz vedl v r.1991 a spoluvedl s E. Suchardovou v roce 1992.

Milota byl zakládajícím členem družiny Mawadani a účastnil se sestavené organizačního řádu LŠ v roce 1928. Za celoživotní práci v čsl. sklářství obdržel Milota v roce 1968 řád práce. Za vědeckou práci v oboru skla v letech 1977 až 1984 řadu medailí, plaket a cen. Za činnost ve skautském hnutí obdržel v době od 1927 do 1990 řadu vyznamenání, mezi nimi i „Junácký kříž za vlast 1939 – 1945“, stříbrný stupeň.

Zhodnocení průkopnické práce Milotovy ve skautském hnutí je provedeno ze dvou pohledů:

V prvém: vypracování systematiky vedení oddílu (spolu s Velenem a dalšími spolupracovníky z družiny Mawadani) podle vzoru, který byl vytvořen a vyzkoušen ve 3. oddílu vedeném Milotou a vypracování programu, metodiky, vedení a ceremonielu lesních škol. Výsledky této průkopnické práce ovlivnily a usměrnily činnosti skautských oddílů a lesních škol v celé republice. Milota stál nejen u zrodu těchto idejí, ale také se zúčastňoval jejich realizace.

Druhá část Milotova všestranné skautské činnosti mimo Brno, zvláště v Hradci Králové v letech 1935 – 1970, ale i po listopadu 1989 se vyznačuje neúnavnou a úspěšnou organizátorskou prací nejprve ve východočeské Jiráskově župě (pomoc oddílům, organizování nových oddílů a sborů), později v oblasti Jiráskově (Východočeský kraj) a MRJ v Hradci Králové, dále uspořádávání a vedení mnoha lesních škol od zemských až po oblastní a účasti na kurzech Ústřední lesní školy.
^ Nahoru

RNDr. Igor Slatkovský

Bratr RNDr Igor Slatkovský patřil k mladší generaci skautských činovníků. O existenci Igora jsem se dozvěděl v polovině 80. let v době, kdy jsem vedl „Dvojku“ jako 2. Pionýrskou skupinu na Hrnčířské ulici. Tehdy se v okruhu pionýrských tábornických oddílů začaly prosazovat některé oddíly skupiny Kompas díky dobré práci některých jejich vedoucích. Igor byl jedním z nich.

Během náhodných setkání při činnosti našich oddílů jsem stále více poznával jeho schopnosti připravit kvalitní program - zajímavý a přitom náročný. Při naplňování výchovných cílů dokázal tvořivě uplatnit své zkušenosti středoškolského profesora, disponoval bohatým rejstříkem nejrůznějších typů akcí, uměl vymyslet spoustu zajímavých her i soutěží. Dovedl oslovit mládež od věku vlčat až po rovery.

Činnost s oddílem nikdy nechápal jen jako volnočasovou aktivitu – na své poslání pedagoga především vychovávat nikdy nezapomínal (ono to asi ani nešlo – schopnost nenápadně vychovávat měl vrozenou a činil to naprosto přirozeně). Vždy hledal naplňování vyšších výchovných cílů a proto hned v roce 1990 převedl své svěřence do obnoveného Junáka a založil 15. junácké středisko Kompas, kde zpočátku vedl oddíl i celé středisko. Pro skautskou ideu dokázal zapálit řadu svých studentů. Od počátku činnosti v obnoveném Junáku jeho působnost značně přesahovala 15. středisko. Byl jedním z mála činovníků, kteří se snažili rozběhnout roverskou činnost na celobrněnské úrovni. Jako zkušený a hledající pedagog se snažil co nejblíže proniknout k podstatě skautingu, ještě v roce 1994 absolvoval Jihočeskou Lesní školu, která nyní nese jeho jméno. Při všech těchto činnostech mu byla oporou jeho manželka – sestra Ing. Radka Slatkovská – Medúza. Bohužel, jeho dílo koncem roku 1994 přerušila tragická smrt.

Ing. Roman Dvořák – Rejpal
^ Nahoru

Ing. Anna Machová

Do skautingu vstoupila v lednu 1939 v Hodoníně do 1.dívčího oddílu. Skautský slib skládala odpoledne 15. března 1939, v den obsazení republiky hitlerovskou armádou. Při skládání slibu jí dal svůj slibový odznak bratr Dobrovolský, otec její vůdkyně, který později zahynul v koncentračním táboře. Už tehdy si řekla: "Ten slibový odznak nesmím nikdy zradit." Po složení všech zkoušek se stala po táboře 1939 rádkyní družiny a byla jí až do rozpuštění tábora a českého skautingu nacisty v létě roku 1940. Po osvobození, v květnu bydlela v Třebíči a pomáhala znovu zakládat skauting. Vedla tam 1.dívčí oddíl. V létě 1945 se zúčastnila DLŠ v Černošicích. Pro studium na Vysoké škole sociální předala vedení oddílu své zástupkyni a zůstala zástupkyní okrskové zpravodajky pro Třebíč.

V listopadu 1945 založila v Brně 13. dívčí oddíl a začala spolupracovat na programu pro starší skautky. Koncem roku 1949 byl oddíl rozpuštěn. V květnu a červnu 1946 byla v Anglii jako členka šestičlenné skautské dívčí delegace. V létech 1948 - 1968 byla často vyslýchána pro svůj nekompromisní protitotalitní postoj a pro skautování. V březnu 1968 podepsala s bratrem Urešem výzvu do novin k prvnímu setkání skautů v Brně a zúčastnila se prvého srazu českých skautů a skautek v Městské knihovně v Praze.

Po roce 1968 již nevedla oddíl, ale pracovala nejprve v Zemské junácké radě v Brně, později v náčelnictvu dívčího kmene a především jako instruktorka na lesních školách dívčího i chlapeckého kmene v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Přednášela na rádcovských, čekatelských a vůdcovských kurzech.

Od roku 1970 po opětovné likvidaci Junáka nepracovala v žádné dětské organizaci. Své skautské znalosti a zkušenosti mohla uplatnit ve svém povolání jako sociální psycholog v pedagogicko - psychologické poradně. Pracovala po celou dobu převážně s problémovou mládeží a zavedla nový způsob skupinové terapie, kde pracovala na základě skautské metodiky doplněné odborným zaměřením. V letech 1977-1989 celkem 4x spolupracovala při přípravě programu i jako instruktorka tzv. zálesáckých lesních škol v oblasti ideového zaměření.

V lednu 1990 znovu nastoupila do skautské práce a do roku 1993 pracovala jako místonáčelní, zpravodajka pro DLŠ a jako instruktorka LŠ v dívčím náčelnictvu. V roce 1991 pořádala instruktorskou DLŠ s mezinárodní účastí pro český i slovenský skauting v Zubří.

I po svém odchodu z funkcí pracuje jako instruktorka LŠ, přednáší na dívčích a chlapeckých LŠ, rádcovských, čekatelských a vůdcovských kurzech. Je členka zkušebních komisí a spolupracuje na přednáškách pro další vzdělávání činovníků. Od roku 1993 pracuje ve skautské psychologické poradně brněnské rady Junáka, na kterou se obracejí vedoucí i děti a jejich rodiče s problémy nejen skautskými, ale i osobními.

Ocenění její mnohaleté a rozsáhlé práce ve skautingu dokazují skautská vyznamenání, která obdržela: Junácká medaile díků, Řád junácké lilie, Stříbrná Syrinx, Řád čestné lilie v trojlístku - zlatý stupeň, členství v Svojsíkově oddílu, vyznamenání Skautské lásky a Řád stříbrného trojlístku československého Junáka.
^ Nahoru

Ludmila Štrofová – Lily

Skautovat začala po válce v roce 1945 ve 4.dívčím oddíle v Brně. V té době vedla oddíl sestra Mašková - Opletalová, která byla vždy jejím největším vzorem. Po obnovení Junáka v roce 1968 se stala členkou BRJ. V roce 1969 skládala vůdcovskou zkoušku. Zkoušející byly sestry z náčelnictva z Prahy. V témže roce absolvovala Lesní školu ve Slavoňově. Na této oblastní lesní škole se seznámila s několika členkami Náčelnictva dívčího kmene, zejména se sestrou Vlastou Mackovou. Udržovala nimi spojení i po zrušení Junáka v roce 1970. Aby dále mohla pracovat s dětmi, vedla od roku 1970 do roku 1989 44. dívčí Pionýrský oddíl v duchu skautské výchovy.

Po znovuobnovení Junáka v Roce 1989 pomáhala zahájit činnost BRJ a znovu pokračování činnosti 4.dívčího oddílu Brno, který do roku 1994 vedla.

V roce 1990 se na popud sestry náčelní Vlasty Mackové stala členkou dívčího náčelnictva, v dalších letech pak zastávala funkci místonáčelní. Po zrušení náčelnictev pokračovala v činnosti v ÚRJ až do roku 1997. Do zrušení Federace byla také členkou Českého a Slovenského náčelnictva.

Lesní školu ve Stálkově vedla v létech 1991, 1993 - 1999. V roce 1992 absolvovala DILŠ, kterou vedla sestra Machová, další DILŠ opět ve Stálkově vedla ve spolupráci se sestrou Peškovou v letech 1997 a 1999.

V současné době mimo práce v prvním středisku zastává ještě funkci oblastní zpravodajky LŠ brněnské oblasti. Sestra Štrofová je členkou Svojsíkova oddílu, obdržela Řád čestné lilie v trojlístku a Medaili díků.
^ Nahoru

Doc. PhDr. Dobromila Iva Vaňková Iva-va

Skautovat začala v roce 1938 v 1.dívčím oddíle ve Slezské Ostravě. Po likvidaci Junáka v roce 1940 se zapojila do protifašistického odboje. V prosinci 1942 byla gestapem zatčena a převezena do vězení v Ostravě, později v Breslau a v Brně a souzena za přípravu k velezradě. V lednu 1944 byla z vězení propuštěna. V květnu 1945 se podílela na hledání a pak při otevření společného hrobu na identifikaci gestapem popravených členů skautské odbojové skupiny bratrů Vládi Čermáka, Ládi Pecha a Otu Kleina, kteří mají památník na Ivančeně.

V roce 1945 po složení vůdcovské zkoušky, založila a vedla 7. ekumenický dívčí oddíl v Ostravě a absolvovala dívčí LŠ v Českém Těšíně. V roce 1946 absolvovala DLŠ v Jinošově a od roku 1947 přednášela na slezské dívčí LŠ. V roce 1949 odešla na Slovensko, kde byla do zrušení Junáka členkou náčelnictva Slovenského Junáka.

Na sněmu na jaře 1968 byla zvolena za místonáčelní Slovenského Skautingu a do ÚR Československého Junáka. V této funkci byla i po obnovení Junáka v roce 1989. Pro Slovensko byla zahraniční zpravodajkou, přednášela na ÚLŠ, vedla dívčí LŠ pro vůdkyně na Slovensku a zodpovídala za dívčí instruktorskou LŠ.

Od roku 1960 až do roku 1993 byla místopředsedkyní Federace dětských domovů v ČSSR, ČSFR a ČSR a současně pro své jazykové i odborné znalosti byla členkou výboru FICE. Vystupovala s referáty na světových kongresech FICE.

Po znovuobnovení skautského hnutí v roce 1989 bylo pro pedagogy a psychology mnoho práce s modernizací skautského vzdělávání i skautské výchovy. Od roku 1990 měla na starosti mezinárodní styky s modernizací skautské výchovy. Každý rok vedla Dívčí LŠ na Slovensku do roku 1992, kdy se přestěhovala na Moravu do Hostěnic. Přednášela na LŠ na Slovensku i v Čechách. Od roku 1994 vede celostátní Dívčí ekumenickou LŠ v ČR a přednáší i na DELŠ na Slovensku.

Je členkou Svojsíkova oddílu, má vyznamenání Slovenskou hviezdu 1. stupně, Tři pruty bratrství, Řád čestné lilie v trojlístku - zlatý stupeň, Skautskou věrnost - 1. stupeň, ale za největší vyznamenání považuje důvěru a lásku skautských sester a bratří všech generací, se kterými se setkává při přednáškách v DLŠ, DELŠ, LK, CHLŠ i při další práci pro skautské hnutí. Proto je i v jejím věku z čeho a pro co žít a pracovat.

Z dodaných podkladů zpracovala redakční rada Almanachu
^ Nahoru

Jiřina Vilímová – Jahoda

Na sestru Vilímovou vzpomínají její blízké spolupracovnice: Jahodo, Jahůdko… Tak jsme jí říkali. Ta přezdívka vyvolává vzpomínku na milou tvář zbrázděnou vráskami, ale prozářenou vnitřní krásou toho, kdo žije pro druhé. Na tvář, která měla úsměv pro každého dobrého člověka, tvrdě se však dokázala postavit bezpráví.

Narodila se v Náměšti nad Oslavou a tam také v roce 1934 ve svých 5-ti letech začala skautovat, tehdy ve smečce vlčat, protože světlušky zde tou dobou ještě nebyly. Byla členkou 2. dívčího oddílu, který po válce převzala jako vůdkyně. V roce 1946 absolvovala dívčí Lesní školu v Jinošově u Náměšti. Hluboké zážitky z ní bezesporu určily její orientaci pro celý život. V té době byla zástupkyní okrskové velitelky.

Po přestěhování do Brna se v roce 1968 stala vůdkyní 113. dívčího oddílu. Po likvidaci Junáka přešla se svým oddílem do PO a tam se dál věnovala práci s dětmi. Po roce 1989 pracovala jako výchovná zpravodajka 4. střediska, tajemnice BRJ a podílela se na vybudování skautské prodejny v Brně. Dodávala jí svými zkušenostmi a prožitým skautským životem skautského ducha. Po zrušení 4. střediska se Jahoda krátce registrovala ve 20. středisku a ráda se účastnila akcí a tábora s nejmenšími. Dovedla jim poutavě vyprávět a světlušky i vlčata jí rádi naslouchali. Byla také oblastní výchovnou zpravodajkou, členkou kruhu DLŠ a členkou Svojsíkova oddílu. Stihla toho ale ještě mnohem víc. Přestože byla v důchodě, pracovala v dívčím odboru LŠ a působila i jako oblastní výchovná zpravodajka. Roky a záludná choroba se však začaly ozývat. Sestra Jahoda neměla čas nemocnému srdci naslouchat. Vždyť toho bylo potřeba ještě tolik udělat. V posledních letech života jí onemocnění nedovolovalo zúčastňovat se výletů ani táborů.

Přesto do konce svých dní byla aktivní skautskou. Jako předsedkyně komise pro vůdcovské zkoušky přijímala slib mladých vůdkyň. Bez zbytečných patetických slov, ale s pevným stiskem levice. Zemřela v lednu 1998. Sestra Jahoda byla po celý svůj život sestrou oddanou skautským ideálům tělem i duší. Vzpomínka na sestru Jiřinu Vilímovou opravdu voní lesními jahodami. Jsou stejně prosté, ale dovedou potěšit a udělají radost. A stejnou radostí a snahou dělat radost svým bližním byl provoněn i celý život sestry Jahody.
^ Nahoru

Václav Gottwald - Cvok

Vůdce 55. brněnského oddílu Junáka br. Václav Gottwald - Cvok se narodil v Brně v roce 1953. Jeho otec br. František Gottwald - Ozón , skaut od r. 1932, začínal v 22. oddílu katolických skautů, po válce byl členem 55. oddílu a činnost tohoto oddílu obnovil i v r. 1968. Vedl oddíl, i když byl sluchově postižený a v oddíle měl i skupinu stejně postižených dětí. Ze svého syna vychoval nejen skauta, ale naučil ho i znakové řeči. Tuto znalost doplnil studiem a dnes v civilním životě pracuje jako lektor sluchově postižených dětí na JAMU a soudní znalec znakové řeči. Rodinná skautská tradice zůstala zachována, Cvokova manželka ses. Pižla vede 11.dívčí oddíl a 5. středisko Junáka „Oheň“ v Husovicích, obě jejich děti skautují. Bratr Cvok složil skautský slib v r. 1968, vůdcovskou zkoušku v r. 1990. Krátké obnovení činnosti Junáka v letech 1968 -70, kdy byl rádcem družiny Racků mu umožnilo poznat radosti skautingu i jeho strasti v době likvidace v r. 1970.

V r. 1990 obnovil činnost 55.oddílu a od té doby jej úspěšně vede. Neustupuje nerozumným vnějším tlakům, není pro něj důležité „kolik nás je“, ale „jací jsme“. Oddíl má vlastní klubovnu a pravidelně táboří na různých místech naší republiky. Má základní materiální vybavení, i když začínal v r. 1990, pokud jde o materiál, z ničeho. Pravidelně se zúčastňuje a občas i vítězí v tradičních vlčáckých závodech „ O totem supa Bělohlava “. Naše oddíly se s ním a s 55.oddílem setkávají v bratrovražedném boji ve vybíjené na jarních závodech vlčat a světlušek, v září občas společně sjíždíme na raftech řeku Jihlavu.

Do brněnských skautských akcí zavedl tradici závodů „Na kolech do vrchu“, které pořádá vždy v říjnu v husovickém parku zřízeném na místě bývalého hřbitova. Závodí se o putovní pohár pro vítězné tříčlenné družstvo vlčat, letos se tento závod konal již po šesté. Málokdo dokáže připravit závody tak poctivě, do posledního diplomu, ceny a výsledkové listiny jako on. Zúčastnil jsem se s oddílem řady závodů, občas se na nich vyskytne vědomá i podvědomá snaha zvýhodnit pořádající družstvo, ale na závodech, které pořádá br. Cvok se něco takového nikdy nestalo. Tradiční akcí 55. Bo je i hra „Bitva u Slavkova“ s písemným scenářem a dobovými obrázky, pořádaná začátkem prosince v den, kdy se koná i rekonstrukce bitvy na louce pod Santonem u Tvarožné.

Neznám v Brně většího vůdce oddílu než je bratr Václav Gottwald - Cvok. Měří přes dva metry a váží hodně přes metrák. Jeho impozantní postava mu získává přirozenou autoritu, umocněnou jeho rozvahou a zkušenostmi z vedení oddílu v posledních deseti letech. Má výtvarné cítění, dobře vyřezává a navíc to umí i naučit. Jako instruktor na táboře naučí vyřezat „duchátko“ i to nejméně šikovné vlče. Je na něho spoleh, co slíbí, to splní, je s ním radost spolupracovat. Skauting pro něho není povídání o skautingu a činovnické funkce, ale dobré vedení oddílu. Článek je i vzpomínkou na jeho otce, který ač sám sluchově postižený dokázal vést oddíl a první do něj zařadil i skupinu stejně postižených dětí. Bratr Cvok pokračuje v této tradici. I dnes je 55. oddíl pro sluchově postižené děti otevřen a mohou se v něm se skautingem seznámit. Jsem rád, že jsem mohl do almanachu napsat článek o aktivním vůdci oddílu, který může být pro začínající vůdce vzorem.

Karel Mašarák – Unkas
^ Nahoru

František Jelínek – Jef

Narodil se v roce 1921 v Brně, kde vyrostl, chodil do školy a vystudoval obchodní akademii. Skautovat začal v roce 1933 ve druhém chlapeckém oddíle, od března 1939 byl členem 8.oddílu pod vedením br. Nonniho – Kleinwächtera – známého vydavatele skautské literatury a majitele nakladatelství Klen. S "Osmičkou" Jef tábořil u Brťoví. Absolvoval také rádcovský kurs v Husovicích. V květnu 1939 převzal Jef vedení 1.vlčáckého oddílu po br. Ivanu Brichtovi. Vzpomíná na první puťák a tábor vlčat u Naloučan poblíž Náměště nad Oslavou, vedený bratrem Nevěčným. V témž roce absolvoval Jef Moravskou lesní školu pod Wilsonovou skálou na Jihlavce. Jeho oddíl měl 17 členů, v roce 1940 byl přečíslován na 25. odd., starší vlčata Jef převedl do 8. Bo. Vydávali časopis Veselé vlče. V té době absolvoval Jef kurs pro vedoucí vlčat. Skautsky i lidsky ho ovlivnil br. Ing. František Hanzelka – Sup Bělohlav svým smyslem pro pravdu a zásadovost. Tehdy vznikl tradiční brněnský závod vlčat „O totem Supa - Bělohlava“. Osmička byla na vrcholu slávy, patřila spolu s 2. Bo, 3. Bo a 16. Bo k nejaktivnějším oddílům v Brně. Výlety, puťáky, závody, práce v lese a tábory vystřídaly v zimě besídky a divadla. Poslední výlet vůdců se konal 10. 9. 1940 na Skalku. 11. 9. 1940 byl Junák fašisty zrušen.

Okupace zasáhla i do osobního života mladých vůdců, o prázdninách byl Jef „nasazen“ na stavbu porodnice. Od září 1940 pokračovaly výlety až do prosince 1942, schůzky se nekonaly, klubovny i majetek skautů převzala Hitlerjugend. V té době se Jef sblížil se spolužákem z obchodní akademie Kroupou, kterému pomáhal založil oddíl v Lískovci, který se zapojil do ilegální činnosti. Jef se také setkal se spolužákem z reálného gymnázia Milanem Genserkem, zapojeným do partyzánského odboje ve skupině generála Luži. Kroupa byl později zatčen a popraven. Genserek přišel o život při útěku před zatčením dobrovolným skokem z vlaku. Jef jako absolvent obchodní akademie byl v červenci 1942 „nasazen“ do Vídně. Tam organizoval přechody občanů z Protektorátu do Jugoslávie tak, že jim zajišťoval falešné cestovní doklady. Pro manipulaci s cestovními razítky byl 16. 7. 1943 zatčen a odvezen do koncentračního tábora Dora v Německu. Domů se vrátil v květnu 1945. Za svoji sabotážní činnost při zásobování podzemní továrny na zbraně V2, kde pracoval, byl presidentem Benešem navrhován na státní české a anglické vyznamenání. V osobním rozhovoru je odmítl s tím, že plnil jen svoji povinnost.

Již v červenci 1945 organizoval tábor obnoveného 25. Bo u Křižanova a za pomoc při žních dostali Čestný odznak za výstavbu státu. V činnosti Jef pokračoval až do října 1945, kdy nastoupil vojenskou presenční službu. Po vojně 1947 absolvoval Jef Zálesácký kurs Moravské lesní školy a začal vydávat časopis frekventantů LŠ Lesní stopou. Přispívali do něj skautští odborníci – instruktoři LŠ: Prof. Ing. Karel Kostroň (Západní vítr), Vladimír Josífek, Ing. Karel Kučera aj. Vedle bratra Kostroně ovlivnila Jefa filosofie a lidský vzor br. Starouška – prof. Antonína Novotného. V té době Jef dále vedl 25. Bo. O prázdninách 1948 byl vůdcem tábora 2. Bo u Jevišovic, 1950 v Orlických horách.

V letech padesátých byl Jef neformálním vychovatelem několika mladých vůdců, kteří odešli se svými oddíly do sokolského Pobytu v přírodě a později do TOM ČSTV. Byl oporou ve chvílích osobní krize, udržovatelem vědomí skautské sounáležitosti, skutečnosti, že skauting nekončí, že hnutí - jeho zásady a ideje - jsou víc než oficiální organizace.

V roce 1968 po obnovení činnosti Junáka stál Jef v čele 4. střediska v Brně a byl hospodářem BRJ. Pokračoval ve vydávání dalšího ročníku Lesní stopy. V srpnu 1968 připravoval společně s instruktory Moravské LŠ Ing. Kučerou, Josífkem a Hanzelkou první kurs pro mladé vůdce na Mutné u Janova poblíž Jemnice. Po dokončení příprav, v den očekávaného příjezdu frekventantů, nám ráno v 5.15 přišli z blízkého statku přišli oznámit vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V předvečer třetí likvidace Junáka byl Jef tajemníkem BRJ. S bratrem Arnoštem Tillem a Jenáčkem vybudoval skautskou základnu ve Vysokých Tatrách. Zajistil pro Brno 3 chaty – klubovny a projekt i materiál na skautskou základnu na Junácké louce. Koncem roku 1989 u něho v bytě vznikal první projekt obnovené skautské činnosti a příprava nové BRJ, ve které zastával funkci hospodáře. Po jedno období pracoval také jako předseda ÚRK v Praze.

Je členem Svojsíkova oddílu. Zastává názor, že život a skutky vychovatelů nesmí být v rozporu s jejich slovy. Vůdce je vůdcem, když je pravdivý, zásadový, dobrý organizátor, učí sebe i druhé chápat a rozumět přírodě, je tvořivý a originální, musí umět oslovit děti a mladé lidi jim blízkou řečí, musí být dobrý, laskavý a chápající. Takoví byli ti, kdo mu byli vzorem.

Vlasta Šebestová - Jéčko
^ Nahoru

Mgr. Jiří Ott – Jura

Na skautskou stezku nastoupil jako vlče v Náměšti už v roce 1936. A protože Oslavka patří mezi oblíbené vodácké řeky, nelze se divit, že Jurovi učaroval modrý vodácký kroj. Řeka, která tak poklidně protéká kolem letních táborů, dokáže za velkých vod připravit horké chvíle i zkušeným vodákům. Tady se asi zrodila Jurova láska k „divokým vodám“. Výpis jen význačných bodů na Jurově skautské stezce by si vyžádal mnohem více prostoru, než má tato stať k dispozici, proto jen stručně. Radostné „skautské dětství“ přerušila válka, během níž se skauti v Náměšti pokoušeli ilegálně skautovat, v jejím závěru pak navázala odbojová činnost, spočívající ve spolupráci s partyzány, operujícími na Vysočině.

Nadšená poválečná atmosféra Juru přivedla, stejně jako řadu dalších skautů, k intenzivnímu prožívání skautského mládí. Dosáhl tehdejšího 3. stupně zdatnosti, několika odborek, Tří orlích per… Stal se rádcem, oddílovým rádcem a později vůdcem oddílu. Po neradostném násilném ukončení činnosti Junáka v roce 1948, které jsme si všichni „pro velký úspěch“ zopakovali o 20 let později, se pokusil v obou případech v rámci možností pokračovat v práci s mladými. Jistě, nebylo to už to pravé „skautování“, ale snažil se, aby v jím vedeném kolektivech přetrval skautský duch, čestnost, poctivost, přátelství, mravnost. Po krátkém přerušeném studiu architektury vystudoval tělesnou výchovu. Jeho kantorská působení ho dovedla na Vyškovsko, kde také založil rodinu. Ke své profesionální činnosti si doplnil řadu dalších kvalifikací a aprobací, kterými hodlal obohatit svoji budoucí skautskou výchovnou práci (horolezectví, kanoistika, potápění apod.).

Jeho největší láskou jsou ovšem lesní školy. Sám absolvent oblastní LŠ (1946) i Moravské zemské LŠ pro instruktory (1947) se snažil, aby skautské vzdělávání mělo zachováno svou vysokou úroveň. Svojí zásadou „Nebudeme-li perfektní, nemáme naději na přežití“ se nejen sám řídí, ale vyžaduje její dodržování i od svých spolupracovníků. Není pak žádný div, že ti polovičatí s ním nemohou najít společnou řeč. Jurovy snahy se neomezují jen na technické oblasti skautingu, trvá na dodržování skautské etiky, morálky, vystupování, zachování skautských tradic i důstojnosti našich obřadů. Je nositelem Medaile díků, Skautské lásky a členem čestného Svojsíkova oddílu.

Zdeněk Navrátil – Fetišek
^ Nahoru